Blog

Politický bezdomovec

Většinu dospělého života jsem měl poměrně jasno.

Když jsem byl mladší, volil jsem ODS. Připadalo mi to logické. Věřil jsem v podnikání, osobní odpovědnost, konkurenci a omezenou roli státu. Později mi byla bližší TOP 09. Zdála se mi ekonomicky rozumná, proevropská, orientovaná na odpovědné řízení státu a západní směřování země.

Dnes se však nacházím v poněkud zvláštní situaci.

Když čtu programy politických stran, zjišťuji, že některé ekonomické myšlenky Motoristů sobě nebo nového hnutí Naše Česko jsou mi bližší než postoje stran, které jsem dlouhé roky podporoval.

Neberu to jako důkaz toho, že bych se posunul doprava nebo doleva.

Spíše si kladu otázku, proč se člověk s v zásadě stejnými hodnotami po dvaceti letech ocitne na úplně jiném místě politické mapy.

Když jsem byl mladší, myslel jsem si, že lidé mění politické preference proto, že mění názory.

Dnes si tím nejsem jistý.

Možná se někdy nezmění názory člověka. Možná se změní svět kolem něj.

Když se nezmění názory, ale svět

Když se ohlédnu zpět, nemám pocit, že bych prošel nějakou dramatickou ideologickou proměnou.

Pořád si myslím, že prosperita vzniká především ve firmách, ne na ministerstvech.

Pořád věřím v podnikání, inovace a osobní odpovědnost.

Pořád si myslím, že stát má hospodařit rozumně a neměl by utrácet více, než si může dlouhodobě dovolit.

Pořád považuji vzdělávání, energetiku, infrastrukturu a konkurenceschopnost za základ budoucí prosperity.

A přesto mám pocit, že politická mapa kolem mě vypadá úplně jinak než před dvaceti lety.

Možná je to tím, že velká část dnešních politických sporů se vede o identitu, zatímco mě stále více zajímají výsledky.

Možná je to tím, že svět je složitější, než jsem si kdysi myslel.

A možná je to tím, že jsem příliš dlouho investoval.

Motoristé sobě a Naše Česko

Motoristé sobě a Naše Česko představují na první pohled odlišné politické projekty.

Motoristé upozorňují na problémy evropské konkurenceschopnosti, energetiky, regulace a průmyslu. Naše Česko klade větší důraz na fungování státu, pragmatismus a manažerský přístup.

Na obou uskupeních mě zaujaly některé ekonomické myšlenky.

Důraz na konkurenceschopnost.

Význam průmyslu.

Dostupné energie.

Fungující stát.

Ještě před několika lety bych nepředpokládal, že budu nacházet inspiraci právě zde.

A přesto se to děje.

Ne proto, že bych změnil své základní hodnoty.

Spíše proto, že se změnil svět kolem mě.

Co mě naučilo investování

Investování člověka naučí zvláštní věc.

Naučí ho pochybovat.

Když začínáte, hledáte správné odpovědi. Po několika letech zjistíte, že žádné univerzálně správné odpovědi neexistují.

Existují pouze pravděpodobnosti.

Když kupuji akcie korejské banky, evropské průmyslové firmy nebo společnosti navázané na umělou inteligenci, neříkám si, že přesně vím, co se stane.

Přemýšlím o scénářích, rizicích, alternativách a o tom, co se může pokazit.

Čím déle investuji, tím méně věřím jednoduchým příběhům.

A tím více si uvědomuji, jak nebezpečné je být si něčím úplně jistý.

AI jako příklad

Právě proto mě fascinuje současná vlna umělé inteligence.

Významná část mého portfolia je dnes přímo nebo nepřímo spojena s AI. Ne proto, že bych věděl, jak bude svět za deset let vypadat.

Naopak.

Investuji do AI proto, že existuje rozumná pravděpodobnost, že její dopad bude mimořádný.

Zároveň připouštím, že se mohu mýlit.

Vývoj může být pomalejší.

Některé firmy mohou zaniknout.

Současné valuace mohou být příliš optimistické.

To všechno je možné.

A právě v tom je podle mě důležitá lekce.

Investor, který investuje dostatečně dlouho, si zvykne říkat:

“Možná se mýlím.”

V investování je to známka zkušenosti.

V politice často platí pravý opak.

Od ideologie k politickému bezdomovectví

Dlouho jsem si myslel, že se moje politické názory mění.

Dnes si myslím něco jiného.

Možná se nemění ani tak moje názory jako způsob, jakým o nich přemýšlím.

Když slyším politický návrh, nezajímá mě primárně, zda je pravicový nebo levicový.

Zajímají mě náklady.

Přínosy.

Motivace, které vytvoří.

Vedlejší důsledky.

To je způsob přemýšlení, který jsem si přinesl z investování.

A právě zde vzniká můj problém s dnešní politikou.

Moderní politika stále více odměňuje jistotu.

Investování naopak odměňuje schopnost pracovat s nejistotou.

Politický program obvykle nabízí jednu cestu a jeden očekávaný výsledek.

Investor přemýšlí o základním, optimistickém a krizovém scénáři.

A ještě se ptá, co udělá, pokud nastane něco, s čím vůbec nepočítal.

Možná je právě tohle důvod, proč se dnes cítím jako politický bezdomovec.

Ne proto, že bych neměl názory.

Ne proto, že bych nevěděl, jakou společnost chci.

Ale proto, že jsem si zvykl být opatrný vůči lidem, kteří mají jednoduchou odpověď na každou složitou otázku.

Politik získává podporu tím, že tvrdí, že má odpověď.

Investor je úspěšný tím, že ví, že ji možná nemá.

A po letech investování mi připadá, že druhý přístup má blíže k realitě.

Když jsou akcie ve slevě

Na burze je zvláštní jedna věc. Je to snad jediný trh, ze kterého lidé utíkají ve chvíli, kdy je zboží levnější.

Když zlevní auto, lednice nebo letenka, zpravidla nás to potěší. Když zlevní akcie, většina lidí začne přemýšlet, co se pokazilo a zda by nebylo lepší všechno prodat.

Přitom často nejde o nic horšího než o změnu nálady.

Právě proto je dobré mít peníze připravené. Ne proto, abychom každý pokles okamžitě nakupovali. A už vůbec ne proto, že každá levnější akcie je automaticky výhodná. Hotovost nám dává možnost jednat tehdy, když cena klesne, ale naše přesvědčení o hodnotě firmy se nezmění.

Dnes ráno znovu klesaly korejské akcie. Koupil jsem proto další akcie Korea Investment Holdings a Kia. Ne proto, že bych věděl, co korejský trh udělá zítra nebo za měsíc. To nevím.

Připadá mi ale zvláštní, že kvalitní a dominantní korejské společnosti mohou být oceňovány výrazně níže než jejich americké protějšky jen proto, že sídlí v Soulu místo v New Yorku.

Dnes ráno jsem také četl výsledkový hovor společnosti Dell.

Na první pohled spolu korejská banka, automobilka a americká technologická firma nemají mnoho společného.

Ve skutečnosti ale řeším stejnou otázku.

Zda se trh soustředí na cenu, nebo na hodnotu.

Když se dnes mluví o umělé inteligenci, většina pozornosti směřuje k několika známým jménům. Investoři sledují výrobce nejvýkonnějších čipů a firmy provozující největší modely. Méně pozornosti se věnuje tomu, co všechno musí existovat pod nimi.

Dell oznámil čtvrtletní tržby ve výši 47 miliard dolarů a objednávky AI serverů přesahující 60 miliard dolarů.

Mě ale více zaujalo něco jiného.

Tržby z tradičních serverů a síťových produktů prudce rostly. Stejně tak rostla datová úložiště. Vedení navíc opakovaně upozorňovalo na omezenou dostupnost některých typů pamětí.

Pokud je tento obraz správný, pak nejde jen o několik populárních AI čipů.

Firmy po celém světě postupně přestavují celé své technologické infrastruktury. Potřebují servery, paměti, síťové prvky, optické spoje, úložiště dat, napájení i chlazení. Potřebují doslova nové digitální továrny.

A právě tam často hledám investiční příležitosti.

Ne ve firmách, o kterých každý den čteme titulky, ale ve společnostech, bez kterých by ty titulky vůbec nemohly vzniknout.

Možná právě proto mě dnes více zajímá korejský SK Hynix než řada známějších technologických firem.

Nebo společnosti jako Marvell a TTM Technologies.

Obě firmy přitom vlastním už velmi dlouho.

Po většinu té doby o nich téměř nikdo nemluvil. Nebyly součástí módních investičních témat. Neobjevovaly se na titulních stránkách finančních médií.

Přesto dodávají technologie, bez kterých moderní datová centra nemohou fungovat.

To je jedna z věcí, které mě investování za posledních dvacet let naučilo.

Největší příležitosti často neleží tam, kam se právě dívají všichni ostatní.

Leží o několik kroků dál.

Ve firmách, které jsou důležité, ale nejsou populární.

Stejně přemýšlím i o řadě dalších investic. Dnes vlastním firmy z Koreje, Kazachstánu, Slovinska nebo Litvy. Většina lidí o nich pravděpodobně nikdy neslyšela.

To mi nevadí.

Nekupuji je proto, že jsou exotické.

Kupuji je proto, že mi přijdou levné vzhledem k tomu, co vydělávají.

Právě v tom mi pomáhá Interactive Brokers.

Ne proto, že by to byla dokonalá platforma.

Ale protože mi umožňuje investovat téměř kdekoliv na světě bez toho, aby správní poplatky každý rok ukusovaly významnou část hodnoty portfolia.

Mnoho investorů stráví hodiny přemýšlením nad tím, která akcie vydělá o procento více.

Přitom bez většího přemýšlení odevzdávají jedno nebo dvě procenta ročně na různých poplatcích za správu.

Časem jsem zjistil, že složené úročení funguje dvěma směry.

Buď pracuje pro vás.

Nebo pracuje proti vám.

A totéž platí o hotovosti.

Posledních několik týdnů jsem přemýšlel, zda nedržím příliš mnoho peněz stranou.

Pak ale přišlo několik horších dnů na trhu a já se na to začal dívat jinak.

Hotovost sama o sobě žádné bohatství nevytváří.

Představuje ale možnost.

Možnost koupit kvalitní firmy ve chvíli, kdy ostatní ztrácejí nervy.

Možnost být trpělivý.

Možnost nemuset prodávat.

Možnost rozhodovat se bez tlaku.

Čím jsem starší, tím více si myslím, že peníze nejsou hlavně o výnosech.

Jsou o svobodě.

A někdy je největší výhodou investora právě to, že si může dovolit čekat na správnou příležitost.

Na burze totiž nebývá nejtěžší najít dobrou firmu.

Nejtěžší je koupit ji ve chvíli, kdy ji ostatní kupovat nechtějí, a potom jí dát dostatek času, aby ukázala, co v ní skutečně je.

Někdy totiž není největší výhodou investora to, že má pravdu. Ale to, že vydrží dost dlouho, aby se ukázalo, že ji měl.

Koupil bych si ji znovu?

Dnes jsem se díval na jednu ze svých investic.

Není to špatná investice. Vlastně naopak. Posílá mi dividendy každý měsíc a za poslední dva roky mi vyplatila několik tisíc dolarů.

Přesto jsem si položil otázku, kterou si kladu čím dál častěji:

Kdybych dnes místo těch akcií měl na účtu hotovost, koupil bych si je znovu?

Čím jsem starší, tím víc si myslím, že je to jedna z nejlepších investičních otázek.

Neptá se na minulost.

Ptá se na budoucnost.

Když člověk začíná investovat, soustředí se hlavně na nákup.

Hledá nové nápady. Nové akcie. Nové příležitosti.

Přemýšlí, co koupit.

Po nějaké době ale zjistí, že těžší otázka není co koupit, ale co si nechat.

Protože portfolio je plné různých příběhů.

Některé jsou nové.

Jiné s námi putují roky.

A právě ty starší pozice často unikají pozornosti.

Nepřemýšlíme o nich každý den. Nečteme o nich výroční zprávy. Neřešíme, jestli bychom je dnes koupili.

Jsou prostě součástí nábytku.

Podobně jako v domě mého táty.

Dodnes tam máme některé kusy nábytku z osmdesátých let, z doby, kdy jsme byli malé děti. Už dávno nejsou moderní. Nikdo by si je dnes pravděpodobně nekoupil. A přesto tam pořád jsou.

Ne proto, že by byly výjimečné.

Ale protože se s nimi pojí kus života.

Vzpomínky na rodiče. Na dětství. Na dobu, kdy jsme seděli u stejného stolu, dívali se na stejnou televizi a považovali svět za něco mnohem jednoduššího, než jaký ve skutečnosti je.

A člověk najednou zjistí, že zbavit se starého nábytku není jen praktické rozhodnutí. Je to trochu, jako by se loučil s částí svého příběhu.

Se starými investicemi je to někdy podobné.

Jenže investice nejsou vzpomínky.

Nejsou rodinné fotografie ani staré dopisy.

Jejich úkolem není připomínat nám minulost.

Jejich úkolem je financovat budoucnost.

A možná ještě něco důležitějšího.

Svobodnou vůli.

Když se nad tím zamyslím, jsou to možná dvě nejsilnější slova, která znám.

Možnost rozhodnout se sám.

Možnost změnit názor.

Možnost vydat se vlastní cestou.

Peníze samy o sobě člověka šťastným neudělají.

Ale dokážou koupit něco velmi vzácného.

Možnost volby.

A čím jsem starší, tím víc si myslím, že právě možnost volby je skutečné bohatství.

Nedávno jsem si uvědomil, že existují firmy, o kterých mluvím úplně jinak než o ostatních.

Když přemýšlím o některých svých oblíbených investicích, často si říkám:

“Kdyby cena klesla o dvacet procent, asi bych dokoupil.”

Představa, že bych mohl vlastnit větší kus podniku, kterému věřím, je zajímavý pocit.

A pak jsou tu jiné investice.

Nejsou špatné.

Jen už ve mně nevyvolávají stejnou reakci.

Když jejich cena klesá, nepřemýšlím o nákupu.

Když roste, přemýšlím o prodeji.

A to bývá důležitý signál.

Často se říká, že bychom neměli prodávat vítěze.

Nejsem si jistý, že je to úplně pravda.

Myslím, že bychom měli prodávat investice, které už nepatří mezi naše nejlepší nápady.

I když fungují.

I když vyplácejí dividendy.

I když nám v minulosti vydělaly peníze.

Protože kapitál je omezený.

Každá koruna investovaná do jedné firmy nemůže být investována do jiné.

A s přibývajícími lety si uvědomuji, že totéž platí i o životě.

Nemůžeme být všude.

Nemůžeme dělat všechno.

Nemůžeme jít každou cestou.

Čas, pozornost a peníze jsou vzácnější, než si většina z nás připouští.

Možná proto mě dnes zajímá méně to, kolik mi která investice vydělala.

Zajímá mě spíš, co mi jednou umožní.

Protože nakonec investování není o penězích, ale hlavně o prioritách.

O tom, čemu věříme.

A o tom, jaký život chceme žít.

Když se dnes dívám na své portfolio, nevidím jen firmy.

Vidím rozhodnutí, která jsem dělal v různých obdobích svého života.

Některá byla správná.

Jiná méně.

Všechna mě ale dovedla sem.

A možná právě proto není nejdůležitější otázkou, kolik mi která investice vydělala.

Možná je důležitější, jestli mi stále pomáhá kupovat to, čeho si s věkem vážím nejvíc.

Možnost rozhodovat o vlastním životě.

Svobodnou vůli.

Poslední splátka

Dnes jsem splatil jednu ze svých hypoték.

Ve skutečnosti mám hypotéky dvě.

První měla úrok 2,29 %. Druhá má úrok 1,69 %. Ani jedna nepředstavovala zásadní finanční zátěž. Ta, kterou jsem dnes splatil, odpovídala zhruba šesti procentům hodnoty domu. Druhá představuje přibližně čtyři procenta a její fixace běží ještě další dva roky.

Mohlo by se zdát zvláštní hypotéku splácet. Mnoho investorů by řeklo, že dluh je užitečný nástroj. Levná páka. Způsob, jak nechat pracovat cizí kapitál.

Ještě před několika lety bych si to pravděpodobně myslel také.

Jenže mezitím skončila fixace a banka přišla s novou nabídkou. Úrok 5,19 %. Měsíční splátka by vzrostla přibližně o pětinu.

Pravděpodobně bych to bez problémů zvládl. Možná bych na tom dokonce po finanční stránce vydělal o něco více. Ale v určitém okamžiku člověk zjistí, že ne každé rozhodnutí musí být optimalizované na poslední korunu.

A tak jsem se rozhodl hypotéku jednoduše splatit, protože mi právě dnes končila fixace.

Přitom nejzajímavější není samotné splacení. Zajímavé je, že obě hypotéky vznikly ze zcela odlišných důvodů.

První hypotéku jsem si vzal kvůli finančnímu rozhodnutí, které bych dnes pravděpodobně neudělal. Když se na něj dívám čistě optikou investora, nebylo to příliš dobré rozhodnutí.

Jenže život nelze hodnotit pouze podle výnosů.

Právě díky tomuto rozhodnutí jsem prožil období, která bych za nic nevyměnil. Poznal jsem lidi, navštívil místa a zažil věci, které mě formovaly více než jakákoli investice.

Někdy si říkám, že to byla chyba.

A někdy si říkám, že bez ní bych nebyl člověkem, kterým jsem dnes.

Možná jednou napíšu, o co tehdy šlo.

Druhá hypotéka je úplně jiný příběh.

Když mi banka nabídla dlouhodobou fixaci za 1,69 %, připadalo mi to téměř absurdní. Měl jsem silný pocit, že období nulových sazeb nemůže trvat věčně. Vzal jsem si proto levný dluh, který jsem nepotřeboval, a investoval jsem ho.

Většina peněz skončila v růstových akciích.

Bylo to jedno z nejlepších finančních rozhodnutí, která jsem kdy udělal.

První hypotéku jsem jako investor nenáviděl.

Druhou miluji. Ještě dva roky mám k dispozici kapitál za cenu, kterou dnes už nelze získat.

Možná právě proto přemýšlím o bydlení jinak než před dvaceti lety.

Když mi bylo kolem třiceti, vlastnil jsem byt v Londýně a byt v Praze.

Tehdy jsem si myslel, že tak vypadá finanční úspěch.

Nebyl jsem nijak výjimečný. Většina z nás chce mít vlastní bydlení. Je v tom kus bezpečí, kus dospělosti a možná i trochu prestiže. A přiznám se, že i já jsem v tom tehdy viděl určitý statusový symbol.

Dnes se na to dívám jinak.

Na žádném z těch bytů jsem neprodělal. Naopak. Přesto si nemyslím, že to byla nejlepší alokace kapitálu.

Kdybych měl možnost vrátit čas a znovu investovat stejné peníze se zkušenostmi, které mám dnes, část z nich by pravděpodobně skončila jinde.

To je možná jedna z věcí, které člověk pochopí až později. Vlastní bydlení a investice nejsou totéž. Dům je místo, kde žijeme. Investice je kapitál, který má pracovat.

Často tyto dvě věci směšujeme.

Proto dnes nevěřím jednoduchým radám, že nájem je vyhazování peněz nebo že vlastní bydlení je vždy správná odpověď.

Někdy ano. Někdy ne.

Někdy dává větší smysl koupit.

Někdy dává větší smysl pronajímat.

A někdy je nejlepší rozhodnutí to, které člověku umožní v noci klidně spát.

Dnes proto neoslavuji, že jsem splatil hypotéku.

Oslavuji, že mám o něco více svobody.

A že po všech těch letech si začínám uvědomovat, že skutečným cílem nikdy nebylo vlastnit domy, byty ani investiční portfolio.

Skutečným cílem bylo mít možnost rozhodnout se, jak chci žít.

A možná je zvláštní, že právě dnes jsem si to uvědomil díky něčemu úplně jinému.

Dnes ráno jsem zašel ke své holičce.

Chodím k ní desítky let. I když jsme bydleli v Londýně, chodil jsem pořád k ní. Nikdy jsme si příliš nepovídali. Nevím skoro nic o jejím životě a ona pravděpodobně neví mnoho o mém.

A přesto mezi námi za ta léta vznikl zvláštní vztah.

Dnes ráno byla v Praze obrovská bouřka. Když jsem odcházel, podala mi svůj vlastní deštník a řekla, ať si ho vezmu domů, abych nezmokl.

Byla to maličkost.

A přesto mi udělala obrovskou radost.

Deštník jsem nechal v garáži, aby uschl.

Když se moje žena a děti vrátili od prarodičů, kde se byli podívat na nového pejska, moje žena uviděla deštník v garáži a okamžitě se začala smát.

„Já jsem si říkala, že jsi byl u paní M.“

Samozřejmě že jsem byl.

Po těch letech se stala součástí našich životů. Ne proto, že bychom spolu trávili hodně času nebo vedli dlouhé rozhovory. Naopak. Většinou si řekneme jen pár vět.

Ale některé vztahy se neměří počtem slov.

Měří se časem.

Čím jsem starší, tím víc si uvědomuji, že peníze jsou pouze prostředek. Dávají člověku možnosti, klid a svobodu. To nejcennější ale často přichází v podobě věcí, které si koupit nelze.

Laskavost.

Důvěra.

Lidé, kteří jsou součástí našeho života tak dlouho, že si bez nich svůj svět už neumíme úplně představit.

Dnes jsem splatil jednu hypotéku.

A odnesl si domů cizí deštník.

Mám pocit, že ten deštník je nakonec ten důležitější příběh.