Dnes čekám na nábytek
Dnes stěhuji partnerku svého zesnulého táty z jeho domu do jejího nového bytu.
Sedím mezi krabicemi a přemýšlím, jak jsem se vlastně dostal až sem.
Je mi padesát let.
Když mi bylo sedmnáct, myslel jsem si, že můj život bude vypadat úplně jinak.
V roce 1993 jsem odletěl do Ameriky jako výměnný student.
Měl jsem pocit, že skutečný život začíná někde za obzorem.
Že svět je větší než Praha.
Že někde venku na mě čeká budoucnost.
O jedenáct let později jsem se vrátil domů.
Maminka umírala.
Bylo jí padesát tři let.
Poslední měsíce jejího života jsem strávil s ní.
Místo návratu do Ameriky jsem pak odjel do Londýna.
Později přišel Brusel.
A dalších dvacet let jsem žil mezi Prahou, Londýnem a Bruselem.
Letadla. Hotely. Klienti. Termíny. Prezentace.
A čas, který utíkal rychleji, než jsem si uvědomoval.
Budoval jsem kariéru.
Investoval.
Zakládal rodinu.
A příliš často předpokládal, že na důležité věci bude čas později.
Můj otec pracoval až do čtyřiasedmdesáti let.
Jedenáct měsíců po odchodu do důchodu utrpěl mozkovou příhodu a nikdy si již důchod neužil.
Možná i proto se během let změnil můj pohled na investování.
Když jsem byl mladý, chtěl jsem být bohatý.
Dnes přemýšlím více o svobodě.
O možnosti rozhodnout se.
O tom, zda mohu trávit čas s lidmi, na kterých mi záleží.
O tom, co vlastně znamená být finančně nezávislý.
Čím jsem starší, tím méně to pro mne znamená mít co nejvíce peněz.
A tím více možnost rozhodnout se, co budu dělat zítra ráno.
Moje portfolio se mezitím změnilo spolu se mnou.
Kdysi mě zajímalo hlavně, kolik budu mít za dvacet let.
Dnes mě více zajímá, jak chci prožít těch dvacet let, které jsou přede mnou.
Někdy si představuji život, který se nikdy nestal.
Život, ve kterém jsem neodletěl do Ameriky.
Možná bych strávil více času s rodiči.
Možná ne. Nevím.
Vím ale jednu věc.
Nikdy bych nepotkal svoji ženu.
A moje dvě dcery by dnes neexistovaly.
To je problém všech alternativních životů.
Vždycky si z nich vybíráme jen to dobré.
Skutečný život takhle nefunguje.
Nemůžeme odstranit jednu událost a ponechat všechno ostatní stejné.
Můžeme jen žít jeden život.
A já mám poprvé po mnoha letech pocit, že jedna dlouhá cesta možná končí.
Nebo možná začíná její poslední kapitola.
Když moje maminka umírala, četl jsem Egypťana Sinuheta.
Příběh člověka, který odešel do světa a po letech se snažil pochopit vlastní život.
Tehdy jsem si myslel, že čtu román.
Dnes si nejsem jistý.
Možná jsem tehdy četl vlastní příběh.
Poznámky z Prahy 