Poslední splátka
Dnes jsem splatil jednu ze svých hypoték.
Ve skutečnosti mám hypotéky dvě.
První měla úrok 2,29 %. Druhá má úrok 1,69 %. Ani jedna nepředstavovala zásadní finanční zátěž. Ta, kterou jsem dnes splatil, odpovídala zhruba šesti procentům hodnoty domu. Druhá představuje přibližně čtyři procenta a její fixace běží ještě další dva roky.
Mohlo by se zdát zvláštní hypotéku splácet. Mnoho investorů by řeklo, že dluh je užitečný nástroj. Levná páka. Způsob, jak nechat pracovat cizí kapitál.
Ještě před několika lety bych si to pravděpodobně myslel také.
Jenže mezitím skončila fixace a banka přišla s novou nabídkou. Úrok 5,19 %. Měsíční splátka by vzrostla přibližně o pětinu.
Pravděpodobně bych to bez problémů zvládl. Možná bych na tom dokonce po finanční stránce vydělal o něco více. Ale v určitém okamžiku člověk zjistí, že ne každé rozhodnutí musí být optimalizované na poslední korunu.
A tak jsem se rozhodl hypotéku jednoduše splatit, protože mi právě dnes končila fixace.
Přitom nejzajímavější není samotné splacení. Zajímavé je, že obě hypotéky vznikly ze zcela odlišných důvodů.
První hypotéku jsem si vzal kvůli finančnímu rozhodnutí, které bych dnes pravděpodobně neudělal. Když se na něj dívám čistě optikou investora, nebylo to příliš dobré rozhodnutí.
Jenže život nelze hodnotit pouze podle výnosů.
Právě díky tomuto rozhodnutí jsem prožil období, která bych za nic nevyměnil. Poznal jsem lidi, navštívil místa a zažil věci, které mě formovaly více než jakákoli investice.
Někdy si říkám, že to byla chyba.
A někdy si říkám, že bez ní bych nebyl člověkem, kterým jsem dnes.
Možná jednou napíšu, o co tehdy šlo.
Druhá hypotéka je úplně jiný příběh.
Když mi banka nabídla dlouhodobou fixaci za 1,69 %, připadalo mi to téměř absurdní. Měl jsem silný pocit, že období nulových sazeb nemůže trvat věčně. Vzal jsem si proto levný dluh, který jsem nepotřeboval, a investoval jsem ho.
Většina peněz skončila v růstových akciích.
Bylo to jedno z nejlepších finančních rozhodnutí, která jsem kdy udělal.
První hypotéku jsem jako investor nenáviděl.
Druhou miluji. Ještě dva roky mám k dispozici kapitál za cenu, kterou dnes už nelze získat.
Možná právě proto přemýšlím o bydlení jinak než před dvaceti lety.
Když mi bylo kolem třiceti, vlastnil jsem byt v Londýně a byt v Praze.
Tehdy jsem si myslel, že tak vypadá finanční úspěch.
Nebyl jsem nijak výjimečný. Většina z nás chce mít vlastní bydlení. Je v tom kus bezpečí, kus dospělosti a možná i trochu prestiže. A přiznám se, že i já jsem v tom tehdy viděl určitý statusový symbol.
Dnes se na to dívám jinak.
Na žádném z těch bytů jsem neprodělal. Naopak. Přesto si nemyslím, že to byla nejlepší alokace kapitálu.
Kdybych měl možnost vrátit čas a znovu investovat stejné peníze se zkušenostmi, které mám dnes, část z nich by pravděpodobně skončila jinde.
To je možná jedna z věcí, které člověk pochopí až později. Vlastní bydlení a investice nejsou totéž. Dům je místo, kde žijeme. Investice je kapitál, který má pracovat.
Často tyto dvě věci směšujeme.
Proto dnes nevěřím jednoduchým radám, že nájem je vyhazování peněz nebo že vlastní bydlení je vždy správná odpověď.
Někdy ano. Někdy ne.
Někdy dává větší smysl koupit.
Někdy dává větší smysl pronajímat.
A někdy je nejlepší rozhodnutí to, které člověku umožní v noci klidně spát.
Dnes proto neoslavuji, že jsem splatil hypotéku.
Oslavuji, že mám o něco více svobody.
A že po všech těch letech si začínám uvědomovat, že skutečným cílem nikdy nebylo vlastnit domy, byty ani investiční portfolio.
Skutečným cílem bylo mít možnost rozhodnout se, jak chci žít.
A možná je zvláštní, že právě dnes jsem si to uvědomil díky něčemu úplně jinému.
Dnes ráno jsem zašel ke své holičce.
Chodím k ní desítky let. I když jsme bydleli v Londýně, chodil jsem pořád k ní. Nikdy jsme si příliš nepovídali. Nevím skoro nic o jejím životě a ona pravděpodobně neví mnoho o mém.
A přesto mezi námi za ta léta vznikl zvláštní vztah.
Dnes ráno byla v Praze obrovská bouřka. Když jsem odcházel, podala mi svůj vlastní deštník a řekla, ať si ho vezmu domů, abych nezmokl.
Byla to maličkost.
A přesto mi udělala obrovskou radost.
Deštník jsem nechal v garáži, aby uschl.
Když se moje žena a děti vrátili od prarodičů, kde se byli podívat na nového pejska, moje žena uviděla deštník v garáži a okamžitě se začala smát.
„Já jsem si říkala, že jsi byl u paní M.“
Samozřejmě že jsem byl.
Po těch letech se stala součástí našich životů. Ne proto, že bychom spolu trávili hodně času nebo vedli dlouhé rozhovory. Naopak. Většinou si řekneme jen pár vět.
Ale některé vztahy se neměří počtem slov.
Měří se časem.
Čím jsem starší, tím víc si uvědomuji, že peníze jsou pouze prostředek. Dávají člověku možnosti, klid a svobodu. To nejcennější ale často přichází v podobě věcí, které si koupit nelze.
Laskavost.
Důvěra.
Lidé, kteří jsou součástí našeho života tak dlouho, že si bez nich svůj svět už neumíme úplně představit.
Dnes jsem splatil jednu hypotéku.
A odnesl si domů cizí deštník.
Mám pocit, že ten deštník je nakonec ten důležitější příběh.
Poznámky z Prahy 